Bývalý prostor ostravské Tančírny se v poslední době nebývale vzmohl. Nové jméno a nová promotérská skupina, která se tu zabydlela, si z klubu vystavěla zázemí, ve kterém dělá akce, jež byly v minulosti hlavně doménou Prahy. To je důvod, proč se Ostravané na ploše několika málo dní mohou setkat s takovými kapelami jako VADER a MAYHEM. Nezůstává ale jen u tutovek a velkých akcí, klub se snaží podporovat i turné kapel, které již na dálku zavánějí průšvihem. A to byl i případ pondělního večera. Dvě výtečné rockové kapely, jedna australská, druhá maďarská, a v publiku asi jen deset platících.

Na scénu se jako první derou GRAND MEXICAN WARLOCK z Budapešti. Kapela obtočená kolem Laciho Szabóa, někdejšího člena mnohem slavnějších maďarských rockerů THE IDORU, to rozjíždí naplno, i když se přes podiem krčí jen zmíněných deset lidí. Na počátku mě trochu zlobí nelítostně vytažená basa a jedna z kytar, která je naopak zcela potlačená, ale postupem zhruba hodinového setu se situace lepší.

GRAND MEXICAN WARLOCK se dají bez nadsázky považovat za progresivní rockovou kapelu, která má krom výtečných instrumentálních výkonů v popředí i opravdu parádně intonujícího zpěváka s potřebnou dávkou charisma. To, co jsem viděl a slyšel v Ostravě, byl sebevědomý set od kapely, která dokázala i pro pár jednotlivců zahrát naprosto plnohodnotný koncert na plný plyn. Domácí scéna by mohla jen závidět.

Kluci si dokáží výtečně pohrát s dynamikou skladeb, vše koření hammondkami a klavírem. Originální a energický mix starých rockových klasik, neoprogových inovátorů typu OCEANSIZE nebo i alternativních náladovek stylu RADIOHEAD. Krom několika nových skladeb zaznívá hlavně materiál z jejich dva a půl roku starého alba „Aeons“ a set před přídavkem končí klipovkou „We Disappear“.

Již od poloviny setu GRAND MEXICAN WARLOCK si nešlo nepovšimnout Juliana Schweitzera, hlavní persóny, kolem které se točí celá australská kapela GREENTHIEF. Nasadil si na sebe kytaru a hýbal se do rytmů skladeb talentovaných Maďarů. Již v době, kdy jsem si před koncertem o kapele zjišťoval informace, mě napadlo, že má velmi blízko k Brainu Molkovi z PLACEBO. Trochu blázen, který si při koncertě užívá drobně afektované pózování a feeling, jenž stejně jako u Molka vyznívá lehce čtyřprocentním způsobem. V hlase kombinuje řvaní, fňukavý melancholický recitál jakoby od Roberta Smitha z THE CURE i fistulí zpívané party, na které se velmi těžce zvyká.

Celý GREENTHIEF vlastně byli zajímavou sbírkou existencí. Bubeník jakoby vypadl z hlavní role filmu Legendy z Dogtownu, ošoupané růžové mrkváče, bílé tričko a pestrobarevný šátek, jímž měl stažené vlasy. Působilo to na mě tak, že tenhle mladý hipík, pokud právě nebubnuje, určitě brázdí východ Austrálie na skejtu. Basák byl naopak vysoký typ s gelem ve vlasech a kovbojskýma botama. Do toho principál Julian s čírem na hlavě, nasoukaný do o dvě čísla menší košilky, budící dojem, že je od pyžama.

Set byla rozhodně párty, kterou si Julian užil. Lidí v sále ubylo, takže přihlíželi asi tak čtyři stojící lidi, a byla to škoda. Tomu člověku, ať už působí sebepodivněji, se nedá upřít velká dávka hudebního srdce a nakažlivého charisma. Různorodost tělesa se promítala i do hudby. Náladový popík se co chvíli zvrhával do noiserockových erupcí a neposedné indie nezadržitelně ústilo do hutných obhroublých riffů, které Julian zahušťoval velmi solidní dávkou efektových krabiček a smyček.

Julian Schweitzer je rock’n’roll. Týpek, který prostě chce s kytarou na zádech objet svět. Je jedno, co tomu obětuje. Je mu jedno, kde bude spát a co bude jíst, hlavní je to, že se večer píchne do aparátu a odehraje to, co má na srdci. Bylo na něm velmi vidět, jak své hudbě věří. Dle mého, i kdyby koncertu přihlížel byť jediný člověk, neošulil by ho a narval by do vystoupení tolik energie, jako by hrál před vyprodanou halou. Respekt.